Oproti Bruselu a Montrealu vypadala ósacká expozice minimálněji a výtvarněji. Bylo to především transparentní architekturou pavilonu, ale i básnickým scénářem Jana Skácela, který mohlo nejlépe vizualizovat pár akcentů v podobě silných uměleckých děl.

Výstava byla pojata jako celistvý prostor, jímž divák volně prochází. Architekt Viktor Rudiš definoval zásadu realizace jako „monumentální jednoduchost“, při níž „otevřená architektura předurčuje převážně sošný charakter exponátů a vylučuje konvenční výstavní řešení.“

Tato výstava byla poznamenána skutečností, že její realizace probíhala v době Pražského jara a vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Autorům pavilonu kancelář generálního komisaře neumožnila opustit republiku, a tak dokončený pavilon nikdy neviděli. Část uměleckých děl se na výstavě nakonec nesměla objevit a znormalizovaná Vládní komise pro výstavnictví i příslušný odbor ministerstva zahraničí vypracovali po skončení výstavy negativní hodnocení, v němž bylo vedení pavilonu označeno za „centrum protisocialistických živlů“.

Konstrukce pavilonu po výstavě zanikla a exponáty se většinou rozprodaly po celém Japonsku, nedochoval se ani model instalace.